Fotbal ve službách Mussoliniho
Olympijské hry v Berlíně (1936) a Moskvě (1980) jsou považovány za vzorový příklad politického zneužití velkých sportovních akcí. Ale Hitler s Brežněvem nebyli průkopníci, učili se od Mussoliniho. Italský diktátor si propagandisticky přivlastnil fotbalové MS v roce 1934 – a doplatil na to i čs. tým.
Neděle 10. června 1934, na římském Stadio Nazionale del PNF se tísní 60 tisíc diváků a za několik okamžiků má začít finále mistrovství světa ve fotbale mezi Itálií a Československem.
Na čestnou tribunu obsazenou domácími hodnostáři a rodinou čs. velvyslance Chvalkovského přichází konečně Benito Mussolini. Italský předseda vlády, jak zní oficiální funkce, ale jinak v podstatě neomezený vládce země. Duce. Vůdce.
Je oblečený v bílé uniformě. Jakmile si ho diváci všimnou, povstanou a začnou freneticky skandovat: Duce! Duce! Duce!
Mussolini se temperamentně otáčí a zdvihá rychlými pohyby pravici k fašistickému pozdravu. Do uvítacího volání zní hukot letadel kroužících nad stadionem pojmenovaném po vládnoucí straně Partito Nazionale Fascista.
Za chvíli na trávník vběhne dvaadvacet hráčů, kteří si to v následujících dvou hodinách rozdají o historicky druhý titul mistrů světa, ale už teď je jasné, že hlavní postavou utkání i celého šampionátu se stal někdo úplně jiný.
Mussolini si turnaj ukradl způsobem, jakým ho nikdo ve sportovní historii nedokázal napodobit.
