Gary, nějak jsme vám tu party pokazili
Fanoušci znají Petra Svobodu hlavně jako střelce zlatého gólu z Nagana s trochu legrační češtinou. Ale jeho životní příběh je mnohem barvitější. S mnoha ups and downs, jak by asi řekl on.
▪️ jak Petr Svoboda emigroval do Kanady
▪️ o divokých letech v Montrealu
▪️ kdy se začala rodit jeho cesta do Nagana
▪ o přátelství s Ivanem Hlinkou i motivaci proti Rusům
▪️ v čem byla jeho kariéra v NHL mimořádně složitá
Poslední vteřiny finálového zápasu v Naganu, oslavy na ledě, hymna, focení, předávání medailí.
Všichni čeští hokejisté si nečekané olympijské zlato užívají plnými doušky, pouze jeden z nich – Petr Svoboda, jehož gól utkání s Ruskem rozhodl – je trochu nesvůj.
Nervózně se rozhlíží po tribuně.
A hledá tátu.
Nikde není. Ani u kabiny, kde už se sešli příbuzní ostatních hráčů. V první chvíli ho napadne: „Jeden infarkt má za sebou, tak snad to s ním neseklo...“
Až po pár minutách strachu si může oddychnout. Všechno v pořádku. Otec celou tu slávu fotil, trochu se zdržel a pořadatelé ho už odmítli pustit do zázemí.
Potom začíná Svobodovi frmol. Telefonát mámě do Čech, dcerám do Philadelphie, rozhovory s novináři. Rychle se převléct a ještě zajít se spoluhráči na poslední pivo.
Nikdo z nich asi netuší, že v tomhle složení se nikdy znovu nesejdou.
Svoboda je už před finále rozhodnutý, že ať zápas dopadne jakkoli, poletí pak rovnou do Ameriky. Vynechá cestu do Prahy i spanilé oslavy v Česku.
Byť si užívá možnosti hrát konečně za reprezentaci, zároveň se v něm probudil svědomitý profesionál z NHL.
Ve čtvrtfinále proti USA si pochroumal loket, v semifinále s Kanadou ho navíc do bolavého místa pukem trefil Steve Yzerman a celý zápas proti Rusku musel odehrát se zaťatými zuby. Proto je teď hlavní prioritou dát se rychle do kupy.
Loni kvůli zranění stihl jediný zápas finále Stanley Cupu, a nerad by si to zopakoval. Tím spíš, že po čtrnácti letech v NHL vydá jeho zdravotní karta na několik šanonů.
Nastoupí tedy do autobusu směr Tokyo International Airport, v ruce letenky do New Yorku.
Vpředu je místo vedle Garyho Bettmana, šéfa NHL. Svoboda si přisedne. Trochu ze škodolibosti.
„Hi, Gary. Ty asi ze mě nemáš radost, co? Nějak jsme vám tu party pokazili,“ usměje se na uvítanou.
„Ne, vůbec,“ ohradí se Bettman. Ale úplně přesvědčivě nezní. „Byl to skvělý turnaj. Aspoň si hokej udělal velkou reklamu v Evropě.“
Od zadních sedadel se ozve ruština.
Svoboda vstane a jde uličkou pozdravit finálové soupeře. Blahopřejí mu ke zlatu, trochu chladně a rozpačitě.
„Asi se nějak dozvěděli, že je nemám moc rád,“ utvrdí se v pocitu zadostiučinění z toho, že český tým v zápase o zlato porazil právě zemi bývalých okupantů.
Nad ránem autobus dorazí na tokijské letiště.
Svoboda jde k odbavení, otevře tašku s doklady a v duchu se usměje. Má tam dva pasy. Kanadský, jehož hrdým majitelem je už deset let. A český, vonící novotou, před dvěma týdny mu ho trenér Ivan Hlinka přivezl z Mostu.
Který ukázat? Nakonec se rozhodne pro kanadský. Protože je to jednodušší. Bez zbytečných dotazů.
Další z paradoxů olympijského turnaje: střelec nejslavnějšího gólu české hokejové historie se domů, do USA, vrací jako Kanaďan.
