KNIHOVNIČKA: Já, Martina
Jedinou autobiografii vydala Martina Navrátilová v roce 1985, kdy jí nebylo ani třicet a velkou část kariéry měla ještě před sebou.
Nejslavnější česká emigrantka Martina Navrátilová se po sametové revoluci podívala poprvé domů v půlce května 1990.
Tehdejší druhá hráčka tenisového žebříčku přijela na pár dnů, po skončení turnaje v Římě, kde prohrála s šestnáctiletou Monikou Selešovou, dokonce 1:6, 1:6, a před začátkem závěrečné přípravy na Wimbledon, kam vyrazila pro deváté a poslední vítězství.
Vedle rodinných povinností stihla i večeři s prezidentem Václavem Havlem, setkání s Věrou Čáslavskou a 17. května dokonce z tribuny promluvila k zaplněnému Václavském náměstí, kde se připomínalo půl roku od listopadových událostí.
Havel ji nabídl, ať před volbami přijede sehrát exhibici na podporu Občanského fóra, jako to o pár týdnů dřív udělal Ivan Lendl, ale kvůli nabitému programu musela odmítnout.
Stihli si aspoň popovídat o literatuře. „Vaše paměti jsem přečetl za jediný den,“ vzpomněl Havel ohmatanou, oxeroxovanou kopii z roku 1986, kterou, jak bylo v normalizačních dobách zvykem, ihned poslal dál.
Většina fanoušků se do nich mohla začíst až v prosinci 1990, kdy konečně pod názvem Já, Martina vyšly i v Československu.
Bohužel v době, kdy už se nestaly senzací, jakou by byly o rok nebo dva dřív. Neboť tehdejší divoké časy den co den přinášely nové zážitky – konaly se nezapomenutelné koncerty, promítaly filmy vytažené z trezoru i aktuální západní trháky, na pultech knihkupectví se objevovaly dřív zakázané tituly atd.
Myslím, že to byla jediná sportovní knížka, kterou jsem si v roce 1990 koupil.
