Nedvěd, Látal, Kapusta. Poslední hokejoví emigranti
Ještě v roce 1989 utíkali českoslovenští hokejisté za snem o NHL. Poslední z nich dokonce 4. listopadu.
▪ proč Petru Nedvědovi hrozila deportace z Kanady
▪️ jakou roli v útěku Jiřího Látala sehrál Andy Murray
▪️ proč emigrace Tomáše Kapusty zaskočila vedení Edmontonu
Ve středu 15. listopadu 1989 uspořádalo vedení hokejového svazu setkání s novináři, aby je seznámilo s chystanými novinkami ohledně uvolňování hráčů do zahraničí, hlavně tedy do NHL.
I sportovní funkcionáři chápali, že svět za okny se mění.
Vždyť v létě 1989 směli bránou do NHL konečně projít členové slavné Larionovovy pětky, koše v NBA stříleli první sovětští basketbalisté – a ze zámoří se oficiálními kanály ozývali zájemci o služby Vladimíra Růžičky (Edmonton) nebo Zdena Cígera (New Jersey).
Hlavní zamýšlená změna spočívala ve zrušení věkové hranice. Ta se postupně z dvaatřiceti let snížila na osmadvacet, čehož v roce 1988 využili mistři světa Igor Liba (Rangers) s Dušanem Paškem (Minnesota) a po následující sezoně i Miloslav Hořava (Rangers).
Novým kritériem mělo být absolvování aspoň jednoho olympijského cyklu v národním týmu.
Dál se však počítalo s tím, že nebude smět odejít každý, kdo dostane nabídku. Cesta do NHL, případně Švédska a Finska, měla být otevřená pouze elitě. Vedle inkasování deviz totiž svaz viděl hlavní přínos uvolňování hráčů v tom, že z jejich výkonnostního růstu bude mít prospěch reprezentace.
Jenže už tři dny po setkání s novináři bylo v Československu všechno jinak. Také připravované hokejové směrnice smetla se stolu nečekaná vlna společenských změn.
Přes oceán sledovali situaci i tři mladí hráči, kteří odmítli čekat na perestrojkové ústupky, a ještě v roce 1989 utekli za snem o NHL.
Petr Nedvěd v lednu.
Jiří Látal v srpnu.
Tomáš Kapusta v listopadu.
Tady jsou příběhy posledních hokejových emigrantů:
