#8 Tichý odchod zlatého chlapce

K prvnímu zápasu v Bundeslize nastoupil den po šestnáctých narozeninách. Dřív to podle pravidel vlastně nejde. Za další čtyři týdny dal první gól.

Stal se i nejmladším hráčem historie Ligy mistrů a Evropské ligy.

Osmnáctiny oslavil na MS v Kataru, kde při úvodním utkání s Japonskem vyběhl v 90. minutě na trávník.

Youssoufa Moukoko, zlatý chlapec německého fotbalu.

To není jen metafora – dvakrát byl oceněn Zlatou medailí Fritze Waltera, jako nejlepší hráč v kategoriích U-17 a U-19.

Od dvanácti hrál proti soupeřům o tři, čtyři roky starším, a často je převyšoval, v obou významech toho slova. Až musel čelit podezření, že je starší, než tvrdí. Jak se to občas stává sportovcům narozeným v afrických zemích bez pečlivé byrokracie (Moukoko do deseti let žil v Kamerunu).

Každopádně se mu předvídala mimořádná budoucnost.

Považovalo se za jisté, že v áčku Dortmundu nezůstane přehnaně dlouho. Což se minulý týden stalo skutečností.

Moukoko ovšem nepřestoupil do Realu Madrid ani Manchesteru City, kde ho ještě před půldruhým rokem mnozí viděli. Stejně tak Borussia nevyinkasovala částku přesahující sto milionů eur, o níž snad kdysi snila.

Realita je mnohem skromnější: roční hostování ve francouzském OGC Nice s opcí na přestup za 18 milionů eur (to je aktuálně zhruba cena Adama Hložka).

„Dortmund dělá chybu,“ prohlašoval už počátkem léta jeho agent, když i nový trenér Nuri Sahin potvrdil, že Moukoko pod ním nemá velkou sportovní budoucnost.

Podle hráčova zástupce měla být fronta zájemců o služby mladého útočníka pořádně dlouhá, ale nakonec to tak slavné nebylo.

I ty, kdo se pustili do seriózního jednání (Olympique Marseille, Betis Sevilla), v závěrečné fázi odradila buď výše odstupného, nebo příliš štědrý plat.

Smlouva uzavřená loni v lednu totiž Moukokovi garantovala 8,5 milionu eur ročně. Byl jedním z nejlíp honorovaných hráčů BVB, ale nedokázal si získat stálé místo v základní sestavě. Pod žádným z trenérů.

Na druhé straně málokdo se může pochlubit, že jako teenager nasbíral v Bundeslize 76 zápasů a 17 gólů, k tomu dalších dvanáct startů v Lize mistrů.

Dvacet bude Moukokovi teprve v listopadu a pořád má čas ukázat, co v něm opravdu je.

Jestli se stane novým Freddym Adu a věhlas jeho dalších fotbalových zastávek bude klesat do ztracena. Nebo se mu těžkosti příliš rychle rozjeté kariéry podaří zvládnout způsobem, jakým to dokázal třeba Martin Ødegaard.

Němčináři vedou Bundesligu a přivítají Chelsea

1. FC Heidenheim, malý klub z Bádenska-Württemberska, prožil týden snů.

Nejprve úspěšně prošel kvalifikací Konferenční ligy a poprvé bude hrát evropskou pohárovou soutěž. Dokonce ho čeká domácí zápas s Chelsea.

Nedělním vítězstvím 4:0 nad Augsburgem pak poskočil do čela Bundesligy. Jako pětatřicátý klub v historii.

Senzační počiny, když si uvědomíte, že ještě před šestnácti měsíci působil o patro níž.

Vzestup týmu je spojen především se jménem padesátiletého kouče Franka Schmidta, který ho převzal v září 2007 a dovedl z páté ligy až mezi německou elitu.

Bez rance peněz od investorů. Ostatně nejdražší nákup uskutečnil Heidenheim před pár dny, kdy dal 3,5 milionu eur za Niklase Dorsche z Augsburgu. I Sparta se Slavií umějí za hráče utratit víc peněz.

V top evropských soutěžích jde o mimořádný úkaz.

Ke zvláštnostem Schmidtova trenérského přístupu patří, že mužstvo staví pouze z hráčů ovládajících němčinu. Považuje to za klíčové při komunikaci s nimi i pro atmosféru v kabině.

V minulé sezoně proto za Heidenheim nastupovali výhradně Němci (včetně těch s dvojím občanstvím) a Rakušani.

Pravda, teď přišli brazilský záložník Leonardo Scienza a dánský útočník Mikkel Kaufmann, oba však za sebou mají angažmá ve třech německých klubech, tudíž na působení ve fotbalovém Goethe-Institutu jsou dobře vybaveni.

V době globalizovaného fotbalu je to netypická cesta, ale Heidenheimu přináší výsledky.

Jak dokládá i statistika aktuální sezony: pět zápasů, pět výher.

Nováček, který rozkvetl po odchodu z Bayernu

Týdny a vlastně i měsíce se připravujete na start Bundesligy, chystáte marketingové kampaně, představujete posily, mobilizujete fanoušky, plníte si mraky mediálních povinností – a když se konečně celý ten stroj rozběhne, po dvou kolech ho zastaví reprezentační pauza.

Po jednom domácím zápase.

Letos je tenhle pocit mezi fanoušky silnější tím spíš, že díky Euru, které se hrálo v Německu a skončilo před sedmi týdny, jsou reprezentačního fotbalu docela přejedeni.

Na druhé straně první mezinárodní akce nové sezony bude mít větší význam než obvykle. V létě totiž oznámili odchod Toni Kroos, Thomas Müller, Manuel Neuer a Ilkay Gündogan, to je dohromady 451 reprezentačních utkání, a trenér Julian Nagelsmann začíná skládat nový národní tým.

Poprvé bez mistrů světa z roku 2014.

Přesto povolal jediného nováčka, stuttgartského záložníka Angela Stillera. Ale zrovna tenhle hráč za pozornost stojí.

Netuctový je už jeho sportovní příběh.

Narodil se v roce 2001 v Mnichově a s fotbalem začínal v TSV Milbertshofen, malém klubu z městské části, kde stojí slavný Olympiastadion. V osmi letech dostal nabídku z Bayernu, ale odmítl ji. Nechtěl opustit kamarády z mužstva.

Za rok však už v Säbener Straße klepal na dveře a postupně prošel všemi mládežnickými kategoriemi Bayernu. V létě 2019 začal hrát za třetiligové béčko, pod koučem Sebastianem Hoeneßem, a trpělivě čekal na pozvánku z prvního týmu.

Přišla v sezoně 2020/21, kdy covid míchal nejen termínovou listinou, ale i soupiskami.

Dres áčka však oblékl pouze třikrát, a ani jednou v Bundeslize. Zahrál si poločas v DFB Pokalu proti Dürenu a na hřiště se podíval ještě v závěru dvou zápasů Ligy mistrů. Jinak poznával hlavně soupeře ve třetí lize.

Protože v Bayernu neviděl velkou perspektivu, po vypršení smlouvy v létě 2021 odešel zadarmo do Hoffenheimu.

Za trenérem Hoeneßem.

I když tam si zahrál podstatně víc, ke konci druhé sezony začal být postradatelný. Loni se tedy vydal do Stuttgartu.

Za trenérem Hoeneßem.

Byl to šťastný krok pro obě strany. Dirigent hry Stiller se stal důležitou součástí týmu a měl velký podíl na tom, že VfB překvapivě skončil v Bundeslize druhý. Jeden z nejlepších výkonů podal ve 32. kole...proti Bayernu. Podle známek Kickeru to byl jeho zápas a výhra 3:1 odsunula mnichovský klub na konečnou třetí pozici.

Teď začíná třiadvacetiletý Stiller sbírat dodatečné odměny za povedenou sezonu. Čekají ho starty v Lize mistrů a reprezentační debut proti Maďarsku (v sobotu) nebo Nizozemsku (v úterý).

Šampion v osmé lize

Stal se mistrem světa i Evropy, prošel kluby, jako jsou 1. FC Köln, Juventus, AS Řím, Dortmund nebo Mnichov 1860 (v jeho lepších časech). Dost hezký životopis na to, abyste v 58 letech už jenom hráli golf nebo se opalovali na Ibize.

Thomas Häßler se však v létě překvapivě vrátil k trénování.

Ne, kvůli penězům rozhodně ne.

Převzal tým FC Spandau 06 z osmé ligy.

I předchozí dvě štace se nesly v podobném duchu: amatérské kluby na periferii rodného Berlína. Nejprve to byl Club Italia 80, kdysi založený italskými gastarbeitery, a potom BFC Preussen.

Poslední angažmá ale musel předčasně ukončit ze zdravotních důvodů. Trápily ho bolesti zad, závratě, pískání v uších a hlavně výpadky paměti, jeden takový ho postihl v kabině při proslovu k hráčům.

„Teď už mám všechno pod kontrolu,“ prozradil Bildu. „Občas mi sice ještě píská v uších, ale to vlastně žádný problém není.“

Od vedení klubu dostal jasný úkol: co nejdřív vrátit mužstvo do sedmé ligy, odkud na jaře sestoupilo.

Až někdy zase budu v Berlíně, půjdu určitě omrknout, jak se mu vede.

Výročí týdne

Kdykoli zazvonil Friedelu Rauschovi telefon a na druhé straně se ozval novinář s dotazem, jestli by neměl čas na pár otázek, bývalý hráč Schalke prý jenom utrousil: „Zase se hraje Revierderby, co?“

Žurnalisté ho totiž pravidelně žádali, aby zavzpomínal na jeden z nejpamátnějších zápasů Borussie s Schalke, který se odehrál 6. září 1969.

Dějištěm byl starý dortmundský Stadion Rote Erde, pochopitelně vyprodaný, na tribunách se tísnilo 39 tisíc diváků.

Bylo to dávno předtím, než je od hřiště oddělovaly ploty a jiné bariéry. Proto se občas stávalo, že fanoušci, ať už slavící, nebo rozzlobení, vtrhli při utkání na trávník a přidělávali pořadatelům práci.

Ve 4. bundesligovém kole sezony 1969/70 se startovacím okamžikem stal gól Schalke z 37. minuty. Příznivci gelsenkirchenského týmu vnikli na hřiště a pořádkové službě nezbylo nic jiného, než je za pomoci psů zpacifikovat.

Problém byl v tom, že pro německé ovčáky se v nastalém zmatku stali mnohem lákavějším terčem fotbalisté než fanoušci.

Gerda Neusera jeden z psů kousnul do stehna, takže musel být následně vystřídán.

Friedel Rausch vyvázl se šesticentimetrovou ránou na zadku. Lékaři však usoudili, že s tím se hrát dá. Píchli mu tetanovku a po uklidnění situace mohl v zápase pokračovat. „Zůstala mi tam památka na celý život,“ přiznal později.

Paradoxně pes, co se na něm vyřádil, nepatřil pořadatelům. Jeho majitelem byl domácí fanoušek, který si ho vzal na derby a úspěšně u vchodu předstíral, že je členem ochranky, aby mohl projít bez placení.

Zápas skončil 1:1 a Dortmund oba pokousané hráče odškodnil částkou 500 marek.

Incident se na dlouhou dobu stal zdrojem různých vtípků. Soupeři s oblibou na Rausche při zápasech štěkali nebo ho aspoň s vážnou tváří utěšovali, ať je rád, že ho Rex – tak se onen pes opravdu jmenoval – nekousl z přední strany.

„Já zase zaslechl hlášky, jaké to máme v Dortmundu chytré psy,“ připomínal po letech domácí útočník Sigi Held skutečnost, že oba pokousaní fotbalisté hráli za Schalke.

Mediálně hodně sledovaný případ měl ale i praktický dopad: DFB vzápětí rozhodl, že pořadatelští psi na všech stadionech musejí mít náhubky.

▪️▪️▪️▪️

Chcete dostávat newsletter pravidelně do mailové schránky? Stačí se tady přihlásit: